Bém s Grohem zachránili těžce zraněnou horolezkyni: Sáhli jsme si na své síly
Vábení velehor podléhá už více než 40 let. Za tu dobu se naučil dovednost, která pomáhá zachraňovat lidské životy – zvládat strach. „Jeho centrum je umístěno do orgánu, který je velký jako nehet u malíčku, říká se mu amygdala,“ vysvětlil Pavel Bém, horolezec, psychiatr a také lékař, který každoročně absolvuje zkoušky kardiopulmonální resuscitace.
„Naučil jsem se s tímhle místem ve svém mozku pracovat a nepodléhat panice.“ A to se mu nadmíru hodilo v loňském roce, kdy společně s Radoslavem Grohem zachránili v pákistánských velehorách českou horolezkyni. Za svůj čin získali ocenění Českého klubu fair play.
Cílem expedice byl 7027 metrů vysoký vrchol Spantik v pohoří Karákoram v severním Pákistánu. Po výstupu následoval freeridový sjezd do základního tábora, při kterém však Tereza Rudolfová uklouzla. Po pádu se zastavila o několik set metrů níže na sněhovém ostrohu. „Dostala výškovou nemoc, v takovém stavu je velmi náročné lyžovat,“ popsal Bém. „Zázrak, že přežila a dalším zázrakem bylo, že jsme byli s Radkem poblíž. Ona šla společně s Tomášem Petrečkem na vrchol dříve.“
O jejím pádu se dozvěděli asi tři hodiny poté a začali organizovat záchranu. „Tereza byla složitě schopná transportu, ale dostali jsme ji na hřeben. Pak jsme přemlouvali pakistánskou armádu, aby poslala vrtulník a piloti se pokusili ve složitých podmínkách přistát. Záchrana v 6500 metrech je vždycky velká loterie,“ popsal bývalý pražský primátor.
Bém s Grohem riskovali. „Není jednoduché dostat vážně zraněného člověka do normálního lezeckého terénu, ale o tom horolezení je.“ Groh se vydal hledat sestupovou trasu, zatímco Bém se jako zkušený lékař věnoval ošetřování a tlumení příznaků horské nemoci. Transport byl náročný i vzhledem k velkým ledovcovým trhlinám a lavinovému nebezpečí, v exponovaném terénu bylo zraněnou lyžařku nutné spouštět na laně.
„Další štěstí bylo, že jsme byli ještě docela fit. Radek je fenomenální horolezec, skialpinista a záchranář. Já měl plně vybavenou lékárničku s léky, které Tereze umožnily přežít,“ vypočítal Bém. „Dovedu si představit podmínky, že by záchrana nebyla možná, ale tady jsme měli fakt štěstí. Bylo nádherné počasí, dozvěděli jsme se o tom v poledne satelitním telefonem. Potkala se spousta věcí. Představa, že bych ujížděl z kopců a bylo by nás o jednoho méně…. To už jsem zažil a je to strašná situace.“
Záchranná akce trvala desítky hodin, každou chvíli se mohlo cokoliv stát. „Nicméně po 24 hodinách byla Tereza v pákistánské nemocnici,“ líčil Bém. „Ale narazili jsme na své limity. Byla asi desátá, jedenáctá hodina večer, kdy z předchozího poměrně příjemného počasí bylo najednou minus 20, začal foukat vítr, byla snížená viditelnost. Hrozilo, že špatně vyhodnotíme terén, ve kterém jsme transport prováděli. Tam jsme si sáhli na své síly.“
Jako klíčové se ukázaly zkušenosti. „A také to, že v závěrečné části záchranky nás tam bylo pět,“ dodal Bém.
Pokračovat pomocí Google
Pokračovat pomocí Facebooku
Pokračovat pomocí e-mailu