Blog Lumíra Proppera: I z pětky můžeme mít velkou radost

Né, pětku né – běda jsem ztracený – táta se rozzlobí – zas budu trestaný. Já jsem v tom nevinně, tak prosím pětku né, tak prosím pětku né…<.i<

Zpěvák Pepa Melan a jeho série školáckých výmluv se stále drží mezi oblíbenými karaoke texty. Nám však pětka na olympijském vysvědčení rychlobruslařky Martiny Sáblíkové udělala velkou radost. Po dramatickém závěru porazila o 48 setin sekundy Němku Beckertovou. Když před startem viděla  časy soupeřek, pomyslela si, že to nemůže dokázat. Od prvního mezičasu sice vedla, ale ve zlato uvěřila až v cíli. Věděla, že Beckertová zajela poslední kolo výborně a kdyby Martina v závěru vytuhla, nemohla by zvítězit. „Rychleji  to vážně nešlo. Všichni říkali, že mám zlato a bronz, takže můžu být klidná, ale já si říkala, že odplata za čtvrté místo z Turína přijde až teď. Tím jsem tak znervózněla, až jsem si myslela, že se snad zblázním. Poslední tři kola byla hrozná.“

Když jsem  hledal přirovnání, napadl mě Emil Zátopek na stejně dlouhé trati  v Helsinkách. Současně se zvoncem oznamujícím poslední kolo se pokusil o únik, ale během chvilky byl pro změnu čtvrtý s několikametrovou ztrátou. V poslední chvíli se „česká lokomotiva“ znovu rozjela - Angličan Chataway upadl, Němec Schade také věděl, že na nejvyšší stupínek nevystoupí. Emil „zlato“ na 5000 m označil za svoje nejcennější. „Vyhrál jsem nad soupeři, kteří měli být podstatně rychlejší. Čtyři sta metrů dlouhý finiš jsem si sice připravoval, ale už se mi zdálo, že mě soupeři převezou a skončím bez medaile. Půl kola před cílem jsem naštěstí zjistil, že sotva pletou nohama...“

Žádná výprava nesbírá na Hrách jen medaile. Jejich protipólem bývá zklamání. 650 hodin televizních přenosů jich nabízelo několik, ale já si z této kategorie budu nejvíc pamatovat, jak Rus Ovečkin srazil k ledu Jaromíra Jágra. Mluvilo se při této příležitosti o střetu současného krále NHL s jeho předchůdcem. Brutální. Drsný. Nevídaný. Zámořští reportéři se předháněli v nejdrsnějších označeních. Tenhle „hit“ se stal hitem všech debat. Na webu Sports Illustrated se objevilo: ve 42. minutě udeřilo na Západním pobřeží zemětřesení o síle osmi stupňů na Richterově škále. Za to zemětřesení může hráč s číslem 8 Ovečkin.

Mě to inspirovalo ke vzpomínce, jak jsme na podzim 1963 z posluchárny v nejvyšším patře Právnické fakulty přes Vltavu sledovali závěr jinak pečlivě utajované destrukce Stalinova pomníku. Když nový sovětský partajní šéf N. S. Chruščov odsoudil tzv. Stalinův kult osobnosti, komunisté museli „frontu na maso“ zlikvidovat. Pomník stál na rozsáhlé železobetonové konstrukci o výšce 15 metrů, zapuštěné do letenského svahu. Vlastní sousoší mělo rozměry: 15,5 m výšky, 12 m šířky a 22 m délky.  Konečné rozhodnutí znělo: monument nerozebrat (kvůli mimořádným finančním nákladům), ale zbourat. Svoji funkci plnil pouhých sedm let. Jágrův monument je na ledě třikrát delší dobu a určitě nás ještě nejednou na ledě potěší.
 
(16.dubna 2010)