Hra dovedností a tradic. Curling je gentlemanským soubojem na ledě

Jejich zbraněmi jsou kameny a košťata, přesto jako gentlemani bojují v duchu fair play. Curling v sobě spojuje sportovní náboj moderní hry, starobylé tradice a odvěkou oddanost čestnému souboji. Proto patří mezi jeden z mála sportů, který se v podstatě obejde bez rozhodčích.

Curling se řadí mezi olympijské sporty, které svou výjimečností asi vždy budou přitahovat pozornost. Svou zásluhu na tom dozajista má velmi specifické náčiní curlerů. Do vybavení zpravidla čtyřčlenného týmu patří sada osmi skutečných žulových kamenů, v jejichž posílání po ledě se pravidelně střídají všichni hráči. Kameny dvou proti sobě soupeřících týmů se od sebe odlišují barevnými madly, obvykle červenými a žlutými. Každý hráč navíc disponuje vlastním koštětem, díky němuž může prodloužit a korigovat dráhu spoluhráčova kamene.

První zmínky o curlingu pocházejí už z 16. století, což z něj činí jeden nejstarších týmových sportů vůbec. Možná překvapivě nevznikl v žádné ze severských zemí, ale ve Skotsku, stejně jako například golf nebo kroket. Zde se původně hrál na zamrzlých rybnících a jezerech s říčními kameny pocházejícími z okolí měst Perth a Stirling, kde je dokonce dodnes v umělecké galerii vystaven nejstarší curlingový kámen.

 Zpočátku se curling hrál s menšími plochými kameny, které ještě neměly držadla, pouze jakési důlky na prsty. Hráči s nimi navíc evidentně házeli, místo toho, aby je jako dnes po ledě sunuli. Kolem roku 1600 došlo k zásadní inovaci, když byly světu představeny kameny s držadlem. Ze Skotska se následně curling velmi rychle rozšířil do severozápadní a západní Evropy, o něco později i za oceán, aby se v Kanadě stal jedním z nejpopulárnějších sportů.

Ačkoli je Kanada dlouhodobě curlingovou velmocí, jedno prvenství přeci je náleží Skotsku. Skot Robin Welsh na prvních zimních olympijských hrách v Chamonix 1924 vybojoval ve svých 54 letech pod vlajkou Spojeného království zlatou medaili a do dnešního dne zůstává vůbec nejstarším vítězem zimních her.

Navzdory staleté tradici nebyla olympijská cesta curlingu rozhodně jednoduchá. Po zmiňovaném debutu v roce 1924 bylo od soutěže v curlingu upuštěno a od roku 1932 zaujal místo pouze tzv. ukázkového sportu. Jedná se o doplňkovou soutěž, jejíž vítězové sice dostávají medaile, ale jsou menší a nezapočítávají se do hodnocení národů a ani se neuvádí do oficiálních záznamů.

V průběhu 20. století prošel curling několika zásadními změnami. Došlo ke standardizaci kamenů, proměně skluzu a začaly se využívat udržované vnitřní ledové plochy. Curlingové hrací dráhy se totiž povrchem liší od hladkého ledu pro hokej nebo bruslení. Upravují se tzv. pebblováním, kdy se na led stříkají drobné kapičky vody a následně se mírně seřezávají, čímž vzniká lehce nerovný povrch.

Návrat curlingu do oficiálního programu olympijských her se konal až v roce 1998 v Naganu, kde se rovnou uskutečnila soutěž jak mužů, tak žen. O dvacet let později, na hrách v Pyeongchangu, se do programu nově zařadila také soutěž smíšených dvojic. Právě v této kategorii má na olympiádě v Pekingu želízko v ohni i česká výprava. Manželé Zuzana a Tomáš Paulovi jsou historicky prvními českými curlery, kteří se probojovali do olympijských klání a budou mezi desítkou nejlepších dvojic na světě usilovat o splnění společného snu.