Legendární Zátopek na sobě dřel i za války. Pak světu vytřel zrak

Měl v sobě nezlomnou vůli a hlavně touhu něco velkého dokázat. Emil Zátopek propadl běhu, kterému podřídil život. Tvrdě trénoval i za 2. světové války, kdy byl on i jeho země těžce zkoušeni fašistickými okupanty. Právě sport mu dal zapomenout na hrůzy, které se děly kolem něj.

Počátek čtyřicátých let minulého století byl ve znamení kruté války. V Protektorátu Čechy a Morava se lidem žilo těžce, ale snažili se období útlaku přetrpět. Platilo to i pro Emila Zátopka, který zjistil, že dokáže trénovat za všech okolností.

Po náročné práci ve fabrice tak okamžitě běžel trénovat. „Byla radost s ním pracovat. Nikdy neztrácel optimismus, byl veselý a upřímný. Velkým problémem byl ale nedostatek jídla. Často mi bylo chlapce líto, když vyčerpán prosil alespoň o kousek chleba a já mu nemohl vyhovět. Všechno bylo na lístky,“ řekl Jan Haluza, Zátopkův první a jediný trenér.

Právě Haluza nadějnému závodníkovi ukázal, jak má vypadat opravdový atletický trénink. „Klusat asi 2 kilometry pro zahřátí, deset minut všelijaké gymnastiky, tři rychlé rovinky, a pak buď 2x 300 metrů, nebo 600 metrů, někdy jen čtyři až pět kol volně na krásu. Jednou jsem běžel i 800 metrů. Tehdy mě již časy zajímaly, jenže málokdy mi je řekl,“ vyprávěl Zátopek, který trénoval, i když byl doma. Když jeho maminku čekalo velké prádlo, syn ji pomáhal, a u toho i trénoval. Vlezl si ke špinavému oblečení do vany a běžel na místě. Vypral tak oblečení pro celou rodinu, a ještě nabíral potřebnou kondici.

Ještě za války se s trenérem dohodl, že půjdou každý svou cestou. Emil při běhu neustále posouval limity svého těla. Odpoutával myšlenky od bolesti a únavy, aby byl stále lepším vytrvalcem. Zjistil, že jen on sám si může určit, kde je hranice jeho běžeckých schopností. Když byl v roce 1944 na několik měsíců nařízen zákaz vycházení, trénoval ve světnici během na místě po pěnové gumě, která měla metr čtvereční, a ještě u toho zvedal vysoko kolena. Občasi i předkopával, jako když kůň hrabe nohama.

Následující roky po konci války světu ukázal, co v něm je. Na olympijských hrách v Londýně v roce 1948 vyhrál závod na 10 000 metrů a bral stříbro v běhu na 5000 metrů. Ikonické se pak staly Hry v Helsinkách o čtyři roky později, kde vyhrál jak závod na 5000 metrů, tak i 10 000 metrů a maraton, který tehdy běžel dokonce poprvé v životě. Stal se tak nesmrtelnou sportovní legendou.