Nejhezčí olympiáda? Nagano, vzpomíná dlouholetý šéf českých misí

​Dlouhá léta byl František Dvořák neodmyslitelnou tváří Českého olympijského výboru. Osmkrát vedl olympijskou misi, působil jako místopředseda pro sport. Na konci loňského roku ukončil svou činnost na ČOV, jehož plénum ho nyní ocenilo plaketou Tibi Gratias („Tobě děkuji“). Dvořák, který reprezentoval na mistrovství světa v orientačním běhu, se i nadále pohybuje ve sportovním prostředí jako šéf univerzitního sportu.

Reprezentoval jste v orientačním běhu, závodil v běhu na lyžích. Jaká byla vlastně vaše cesta ke sportu?

„Měl jsem to spojené spíš s tím, co jsem chtěl dělat už od střední školy. Pocházím z Pelhřimova. Tam, když se někdo začal zajímat o sport, dělal všechno. To byla výhoda, protože člověk byl všeobecně připravený. Měl jsem bezvadného tělocvikáře, tím pádem jsem ke sportu získal vztah. Tak jsem se rozhodl, že půjdu studovat na Fakultu tělesné výchovy a sportu. Tím jsem se dostal od všeobecného sportu k vrcholovému. U nás na Vysočině se lyžovalo, tak jsem začal běhat. První běžky jsem dostal právě od toho tělocvikáře, který mě v Pelhřimově ke sportu dostal. Na fakultě ve spojení se studiem oboru jsem začal dělat i vážněji závodní sport. Začal jsem jako lyžař – běžec.“

Pak jste si přibral také orientační běh, závodil jste i na mistrovství světa. Postupně jste přešel do role trenéra, organizátora. Věnoval jste se pedagogice a funkcionařině. Jak vedla vaše cesta na Český olympijský výbor?

„Byl rok 1989, kdy nastaly dramatické změny, na které všichni čekali. Byli jsme pořád svázaní centrálními pokyny a nařízeními, ale změna politického systému to ohromně ovlivnila. Na fakultě jsme založili Občanské fórum, vstupovala do toho i Věra Čáslavská, která si mě později vytáhla na Hrad. Dělal jsem s ní věci kolem sportu a vlastně jsme formulovali jeho první koncepci. To ovlivnilo, že jsem se do pozice organizátorské, funkcionářské překlopil daleko dříve, než by bylo normální. Stejný proces nastal v akademickém sportu, kde mě přesvědčili, abych aspoň na chvíli vzal vedení univerzitního sportu. A ta chvíle trvá doteďka. V okamžiku, kdy se obnovoval olympijský výbor, jsem měl za sebou osm výprav na univerziádu, což byla perfektní průprava a školení. Nešel jsem do funkce místopředsedy pro sport tak, že bych nevěděl, o co běží.“

Pak jste zažil jedenáctery olympijské hry, osmkrát jste byl šéfem mise. Která olympiáda pro vás byla nejhezčí?

„Pro mě byla nezapomenutelná ta první, Nagano v roce 1998. Byly to moje první zimní olympijské hry, kde jsem byl v roli šéfa. A bylo to v exotické oblasti, kde organizace sportu je pojímaná malinko jinak. Navíc hry byly úspěšné. Byla tam spousta zajímavých věcí, emocí.“

Kdy jste zažil nejožehavější situaci z pohledu šéfa mise?

„Jednoznačně v Sydney 2000, kdy jsem dostal zprávu, že v letadle sedí vzpěrač Zbyněk Vacura a má pozitivní A vzorek. A já jsem se musel rozhodnout, aniž bych měl možnost to víc zkonzultovat. Nechal jsem ho v Kuala Lumpuru na dálku vytáhnout z letadla a poslat zpátky.“

Vyvedli vám sportovci naopak někdy nějaký žert?

„To spíš vznikalo spontánně. Nejžertovnější věc – a ta nebyla zorganizovaná – byla cesta vítězného hokejového týmu z Nagana do Prahy. Dostat v Tokiu rozjařenou výpravu do speciálu, který tam přiletěl za dramatických okolností...“

Co se stalo?

„Asi tři hodiny jsme nevěděli, kde letadlo je, a měli jsme chmury, jestli nemělo problém. Tehdejší předseda Českého olympijského výboru Milan Jirásek, spolužák Václava Havla, letadlo vyjednal. Japonci lpěli na tom, aby byly vybaveny všechny přistávací formality. V Česku bylo připravené letadlo, šéf letky chtěl letět a já mu říkal, že nemůže, protože nemáme povolení. Pak velvyslanec v Tokiu řekl: Tak leťte. Měli nejkratší směrování z Ruska přes Čínu. Natankovali v Rusku a letěli na Čínu, oni je nechali letět asi hodinu do území Číny a potom jim řekli, ať se vrátí. To byla doba, kdy letadlo nebylo ani na radarech Rusů, ani Japonců. Bylo to těsně před finále a v tom letadle byly manželky hráčů. Ti se pořád dožadovali toho, kde jsou. A my jsme tak trochu museli mlžit, protože jsme nevěděli, kde letadlo je.“

Řada lidí považuje olympiádu za příliš komerční. Jak ji vnímáte vy?

„Olympijský výbor už od svého založení byl spíš klub gentlemanů. Není tam zastupitelský princip. A filozofie olympismu nahrává tomu, že všechno je noblesní, hladké, podložené ideály, které tam Coubertin geniálně vložil. Základní myšlenka olympismu pořád platí. I v téhle děsivé, hektické době. Ale olympijský výbor nemůže ustrnout na svých přístupech. Celý svět kolem ho ovlivňuje, konzervativismus je naleptaný, nicméně olympijské hnutí si pořád drží komercionalizaci na uzdě. Není žádná jiná soutěž na světě, kde by byly zakázané reklamy.“

Platí, že sportovci na olympiádě nemyslí na výdělek?

„Byl jsem na to zvědavý a pořád jsem pátral, jestli to není jen póza. Není. Atmosféra je na olympijských hrách zvláštní. Zúčastnil jsem se mnoha mistrovství světa, a to je něco úplně jiného. Monotematické mistrovství světa v lyžování je o sportu od začátku do konce, je hodně vystresované, napnuté. Být olympijský vítěz, to je taky něco. Ale vedle toho je droga to, že se tam potkávají zástupci různých sportů. To fakt funguje. Byl jsem na judu nebo na zápase, kde se hodně potkávají Gruzínci a Rusové. Byť spolu země válčily, ve sportu to je něco jiného. Není možné na něj nazírat pohledem všeobecné politiky. Sport má úplně jiný náboj a aspoň na olympijských hrách a na multisportovní akci to fakt funguje.“

Jak se díváte na menší verze olympiád pro mladé sportovce, tedy například na Olympiádu dětí a mládeže?

„Je to perfektní věc, pokud chceme aspoň malinko oslovit Coubertinovými myšlenkami mládež, která je free a teď ji devastují všechna pojítka a další vymoženosti. Byli jsme velmi avantgardní v tom, že jsme založili Olympiádu dětí a mládeže, která se stala vzorem i pro Austrálii. Jednoznačně jsem pro, aby se dělaly národní i kontinentální akce. V tom byla Evropa velmi pokroková. Velkou zásluhou Jacquese Rogga je Evropský olympijský festival mládeže EYOF. Multisportovní soutěž s olympijským protokolem připomíná hodnotu sportu pro mládež.“