Nekonečná cesta hrůzy! Čeští sportovci se vraceli měsíc z olympiády domů

Netušili, co je čeká. Na olympijské hry do Melbourne letěli českoslovenští sportovci šest dní. V Austrálii byli skoro tři týdny a jejich cesta domů nakonec trvala celý měsíc! Na neskutečné pouti přes půl zeměkoule zažili spoustu bizarních příhod. A hlavně si mezi sebou vytvořili vřelé přátelství, které je jedno ze základních olympijských hodnot.

Po letních olympijských hrách, které se konaly v Melbourne od 22. listopadu do 8. prosince, se českoslovenští sportovci těšili, jak si doma užijí s rodinou vánoční svátky a oslavy konce roku. Jenže jejich plány vzaly brzy za své.

Někdo s vylízaným mozkem rozhodl, že nám hrozí nebezpečí a místo letadlem pojedeme raději lodí.

Domů je mělo dopravit francouzské letadlo Armagnac, kterým do Austrálie přilétli. Jenže pár hodin před odletem kvůli poruše nemohlo odstartovat. Českoslovenští komunističtí funkcionáři se tak zděsili, že když okamžitě neodletí, tak se někteří sportovci rozprchnou po Melbourne a už se domů nevrátí.

Využili tak nabídky Sovětů nalodit se na jejich loď Gruzia a společně se sovětskými olympioniky odplout do Vladivostoku. „Někdo s vylízaným mozkem rozhodl, že nám hrozí nebezpečí a místo letadlem pojedeme raději lodí. Vedoucí výpravy nám nahnali hrůzu před tajemným nepřítelem,“ povzdechl si cyklista Jaroslav Cihlář, který si během her, ale i cestou domů psal deník.

Funkcionáři přejmenovali loď Gruzii na Loď přátelství. Legendární Emil Zátopek po pár dnech na palubě začal vtipkovat, že Rusové neznají písmeno H, jinak by se ta loď jmenovala Hruzia. Pro československé sportovce to byla opravdu pekelná plavba.

Na rozdíl od Sovětů měli kajuty bez oken hluboko v podpalubí, které bylo sedm pater pod palubou a vzduch jim vháněl do kajuty větrací komín. Přesto se tam kvůli obrovskému vedru nedalo vydržet. Ideální nebyla ani strava. Ráno, v poledne i večer všichni jedli laciné přední skopové. Několik sportovců zahájilo na protest hladovku.

Loď navíc plula po Tichém oceánu šnečím tempem a sportovcům bylo jasné, že nestihnou být doma na Štědrý den. „24. prosince jsme dostali trochu bramborového salátu, mikroskopickou porci ryby a chleba. Navíc jsme se dozvěděli, že až připlujeme do Vladivostoku, tak nepoletíme, ale pojedeme vlakem přes celé Rusko. Krásný dárek na Štědrý den,“ zapsal si zklamaně Cihlář.

Když 10. prosince vyplouvali z Melbourne, bylo tropické počasí. Po připlutí do Vladivostoku 30. prosince byl mráz -10 stupňů. Následná cesta vlakem už byla komfortnější, ale venku panovalo pravé ruské počasí.

„Člověče, když plivneš, ono to zmrzne, ještě než se to dostane na zem,“ vzpomínala olympijská vítězka Olga Fikotová, jak slyšela vyprávění svých dvou krajanů, jak si krátí dlouhou chvíli u okna ve vlakové uličce. A aby plivanec hned nezamrzl, když teploměr za okny vagonu ukazoval minus 54! Sportovcům tak v noci přimrzal polštář i záclona ke stěně kupé.

Po osmi dnech ve vlaku přes celé Rusko konečně dorazila výprava do Moskvy. Sportovci byli pozváni na slavnostní banket. „Byla to velká žranice pro sportsmenov sovjetskovo sojuza a devadesát československých gostěj,“ vzpomínal cyklista Cihlář. V Moskvě se šlo i do legendárního Velkého divadla na Labutí jezero. V čestné lóži tehdy představení sledoval i tehdejší vládce SSSR Nikita Chruščev.

10. ledna 1957 po 31 dnech cestování přistáli českoslovenští sportovci na letišti v Praze Ruzyni, kde je nevítal dav, ale jen několik málo příbuzných. Olympionikům to tehdy ale bylo jedno. Konečně totiž byli doma.