O (skoro)olympiádě i zatoulané duši aneb Pohled trenéra běžkyně Stewartové i rekordmana s Aspergerovým syndromem

S faktem, že nakonec navzdory splněnému ostrému limitu nepojede na olympijské hry do Tokia se oba sžívali několik týdnů. Ona i její trenér. Vytrvalkyně Moira Stewartová i její trenér Václav Janoušek. „Byly to smutné pocity,“ přiznává i s odstupem mnoha měsíců Janoušek. Limit na olympiádu byl přitom jejich velký cíl, kterého se podařilo dosáhnout. Kromě toho má ve své tréninkové skupině chlapce, který přemýšlel o sebevraždě.

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Tokio vám uniklo, ale co jste si z téhle situace vzali dobrého?
Hlavním poučením byla nutnost rozšířit tým lidí, kteří nám pomohou v cestě za plněním Moiřiných snů. Postupně se nám to podařilo. O Moiru se nyní starají dva manažeři a lékař Jiří Dostál (Centrum sportovní medicíny).

Vy sám jste jako atlet vyrůstal na Děkance v oddíle Spartak Praha 4. Jak dlouho trval přerod ze závodníka na trenéra?
Tenhle přerod stále ještě probíhá. Ve 23 letech (rok 2008) jsem měl první větší sportovní zranění, které mě díky několika okolnostem nasměřovalo k trénování malých dětí v atletické přípravce na Děkance. Po dvou letech u přípravky mě oslovila kamarádka běžkyně Hanka Pechová, že se chce vrátit k aktivnímu závodění, a tak jsme se domluvili na spolupráci. Bohužel jen na dálku, neboť žila v Rakousku a na tréninku jsme se potkali jedenkrát za tři týdny. Hned po zhruba třičtvrtě roce měla medaili na halovém mistrovství republiky, což mě nakoplo a říkal jsem si, že bych mohl zkusit trénovat i výkonnostní sportovce a to postupně od dorostu po dospělé.

Učení je trénink a trénink je učení, oboje jde ruku v ruce a až jednou řeknu, že už vše vím, tak bude čas s trénováním lidí raději skončit.

A dál?
Po třech letech u přípravky jsem přešel od dětí ke starším a založil si první atletickou skupinu jen atletek v níž byla už i Moira. Postupně od roku 2008 do roku 2017 jsem studoval a zvyšoval si trenérskou kvalifikaci až na nejvyšší stupeň. Pokud bych otázku bral jako změnu v myšlení v tom, že na prvním místě je plně se věnovat svěřencům než svému pohybu, tak přepnutí v hlavě nastalo v roce 2016. Tehdy jsem svou skupinu sportovců rozšířil a poprvé začal trénovat i kluky. Předtím jsem kluky trénovat nechtěl, abych nespojoval svůj trénink s jejich, což by pro ně nebylo dobré.

Co na téhle cestě bylo nejtěžší?
Cesta je to pořád krásná a trénování mě baví. Kdybych měl říci, co bylo nejtěžší a je doteď, tak to bude přepínání v uvažovaní o tréninku ve své hlavě. Myslím tím uvažování o náročnosti tréninku – dorost+junioři / výkonnostní atleti / top atleti. U dorostu a juniorů je to o hraní a učení se postupně dovednosti a zvykat si na pravidelný trénink, postupné přidávání zátěže a náležitosti okolo tréninku. U výkonnostních sportovců je to o správné kombinaci škola/práce + sportování co možná nejvíce a u topky už člověk musí uvažovat den po dni a jít kolikrát na hranu stimulace stresorů, které člověka posouvají dál, aby pak sportovec mohl být jeden z nejlepších. Dlouhodobý plán je u všech těchto sportovců podobný, ale rozdíly v trénování jsou velké a je vždy alchymie, kdy přejít od hraní k výkonnostnímu tréninku a od výkonnostního tréninku k tréninku top sportovce se všemi náležitostmi.

U každého svěřence tedy přepínáte individuálně?
Ano a nezávisí jen na výkonnosti, ale spíš na psychické vyzrálosti jedince, která se mění s věkem a životními zkušenostmi.

Stále se učíte? Kde čerpáte inspiraci?
Učení je trénink a trénink je učení, oboje jde ruku v ruce a až jednou řeknu, že už vše vím, tak bude čas s trénováním lidí raději skončit. Největší inspirací jsou mi zkušení trenéři, kteří mě občas pustí ve společných rozpravách pod svou pokličku a tam si beru malé střípky, které mi dávají smysl a následně se je implementuji do svého tréninku. Velkou inspirací jsou mi i samotní svěřenci, kteří mě utvářejí a posouvají dál. Dalším zdrojem inspirace je literatura o běžcích, dostupná videa a v dnešní době internet, kde je spousta zajímavých informací.

Máte někdy obavy? Třeba z toho, aby Moiře trénink sedl a posouval ji vpřed? Nebo už ji znáte tak dobře, že víte?
Obavami bych to nenazval, ale spíše očekáváním, jak trénink půjde nebo nepůjde. Jak jsem psal výš, top trénink Moiry už je kolikrát na hraně možného a je to o každodenní práci a vzájemné komunikaci. Stane se, že někdy trénink sedne dobře a jindy zase ne, to k trénování patří a chce se k tomu umět postavit, trénink upravit nebo změnit a poučit se z toho do budoucna. Také je důležité trénink kontrolovat a mít více zpětných vazeb o formování prostředí a kondice sportovce. Rád říkám, že jeden trénink nic neznamená, ale jen dlouhodobá práce může přinést výsledky.

Diskutujete někdy o tréninku?
Ano, diskuze je motor postupu v tréninku vpřed. Svěřenec musí tréninku věřit a vědět proč toto dnes a proč toto zítra děláme anebo minimálně se může vždy zeptat a já musím být schopen mu záměr tréninku vysvětlit.

Co je podle vás nejdůležitější na lince trenér – svěřenec?
Za mě je to pět základních pilířů jako u mezilidských vztahů, tedy: komunikace, tolerance, porozumění, úcta, láska – v tomhle případě k pohybu.

Čím se vyznačuje dobrý trenér?
Musí mít prostor pro práci = podpora od blízkých lidí, slušnou asertivitu, kritické myšlení, a hlavně své vize.

Trénujete i Jiřího Češku, kluka s Aspergerovým syndromem a silným příběhem. Jak těžké to pro vás bylo jako pro trenéra?
Jirkovo svěření se o chuti na sebevraždu bylo pro mě něco nového, neočekávaného a lehké to nebylo. Mám velkou radost, že Jirka ukázal svou velkou vnitřní sílu, svěřil se mi a nedopadlo to špatně. Jeho velký vnitřní tlak jsme mohli řešit. Každý trénink, když Jirku vidím, mám radost ze vzájemné spolupráce a věřím, že nám ještě ukáže mnohé ve svém nejen atletickém životě.

Věděl jste o jeho trápení hned?
Věděl jsem, že má Jirka své nálady a občas se choval neočekávaně, ale o tak silném trápení a úvahách o sebevraždě jsem nevěděl.

Bylo těžké reagovat?
Uvědomoval jsem si, že to musíme řešit hned a že to není sranda. Že musíme najít odbornou pomoc. Prvotní reakce byl dotaz na Jirku Dostála a mou tchýni, kteří jsou lékaři, jak nejlépe postupovat a pak spojení se s Jirkovými rodiči, což bylo nutné, protože ještě nebyl plnoletý. Následovala společná cesta s Jirkovou maminkou do Motola, kde byl rovnou hospitalizovaný.

Jak moc by měli trenéři sledovat psychický stav svých svěřenců?
Neřekl bych, že by trenéři měli sledovat jen psychický stav svěřenců, ale obecně se o svěřence lehce zajímat s ohledem na jeho zájmy, pocity a ostatní povinnosti. Když je něco špatně, ať už doma, ve škole nebo v práci, měl by na to vždy začít reagovat a nehledět jen na trénink, ale na dobro každého svěřence.