Očima druhých: Stolní tenistka byla trenérkou Šafářové ve Wimbledonu

Sport spojuje. Pojďte si přečíst příběhy lidí, kteří se díky olympijským hrám stali přáteli na celý život. Stolní tenistka Iveta Vacenovská se v Londýně 2012 seznámila s tenistkou Lucií Šafářovou a zrodilo se velké kamarádství.

Už jako malá jsem ráda sledovala různé sportovní akce. Fandila jsem často českým sportovcům u televize a o to více jsem se těšila na svoji první olympiádu do Londýna. Hned během cesty jsem se seznámila s Luckou Šafářovou. Pamatuji si, že jsem byla při své premiéře na olympiádě nadšená ze všech našich sportovců, ale protože jsem s trenérem hrávala často tenis, tak můj obdiv k tomuto sportu byl větší. A přece jenom ping-pong je takový malý tenis.

S holkami tenistkami jsme měly pokoje v olympijské vesnici přímo nad sebou a hned na začátku jsme si vymyslely signál. Když byl tenisák na našem balkonu nebo náš míček na jejich, znamenalo to, že něco podnikneme nebo třeba jen pokecáme. Lucka byla moc milá a dobře se s ní povídalo. Byla jsem zvědavá, jak to chodí u nich u tenistů, a ráda se dozvídala nové věci.

Olympiáda je pro mě jedinečná i tím, že můžete chodit fandit ostatním českým sportovcům a my jsme toho s partou využívaly. Například zápas plážového volejbalu, když hrála Maki a Kiki, jsme si super užily a byla tam skvělá atmosféra. Když olympiáda skončila, letěla Lucka rovnou na americkou tour, tak mě poprosila, jestli bych jí mohla vzít tašku domů do Brna. Díky tomu jsme zůstaly v kontaktu i po Londýně.

Domluvili jsme se, že budu jezdit na některé její tenisové turnaje. Například v rakouském Linci, kde jsem žila a hrála v klubu, jsem Lucce fandila naživo. Pak jsem vyrazila s holkami do Wimbledonu a to byl skvělý zážitek. Ráda jsem jezdila fandit i na Fed Cup.

Skvěle nám vyšel jeden rok i turnaj v Kataru, kde jsem po naší tour zůstala o týden déle i na tenisový turnaj a dělala Lucce naoko trenéra, protože tam byla sama. Tuhle funkci jsem si zopakovala i o pár let později na travnaté tour, kdy byla Lucka bez trenéra. Měla jsem možnost ji doprovázet právě i na legendárním Wimbledonu.

Z nejvzácnějších sportovních okamžiků nezapomenu na finále Lucky na French Open 2015, kam jsme ji i s holkami letěly podpořit. A pak naše výročí na další olympiádě v Riu 2016, odkud má Lucka vytouženou medaili. Jsem ráda, že jsem mohla být u toho, a slavit společně v českém domě.

V průběhu aktivní kariéry jsme se snažily v rámci možností zajít alespoň na kafe nebo večeři, když byla Lucka v Česku. Později jsme se snažily sladit kalendáře a někdy vyrazit i na krátkou dovolenou.

V roce 2019 se nám trošku změnily priority, kdy jsme obě krátce po sobě plánovaně i neplánovaně otěhotněly, a bylo jasné, že další výročí v Tokiu 2020 nebude. Naše debaty najednou nabraly jiný směr. Už neřešíme sportovní zdary a nezdary, ale to, co bude nejlepší pro naše miminka. Vozíme kočárky a radostně si ukazujeme, co naše dětí zvládají, a jaké dělají pokroky. Velkou výhodou je, že jsem se přestěhovala do Slavkova u Brna. Máme to tak k sobě blíž a můžeme se vidět častěji.

Na Lucce si nejvíce vážím toho, že je veselá, hodná, skromná holka, která toho hodně ve sportu dokázala a nijak ji to jako člověka nezměnilo. Je věčně dobře naladěná, nakažlivě pozitivní, spolehlivá, ráda pomůže druhým. A vím, že jí můžu stoprocentně důvěřovat ve všem. A to je na přátelství nejdůležitější.

Díky olympiádě jsem získala kamarádství nejen s Luckou, ale poznala spoustu skvělých jiných lidí, se kterýma jsou v kontaktu dodnes a nejsou to jen sportovci, ale lidé z organizačního týmu, kteří se o nás vždy perfektně starali. Skvělé je, že když sportovní aktivity pominou, tyhle přátelství zůstávají navždy.