Olympijští outsideři. Od tuniských pětibojařů po kurážné Afričany na lyžích

Skokan na lyžích Eddie Edwards nebo plavec Eric Moussambani jsou známější než mnozí olympijští vítězové. Přestože (nebo spíš protože) ve svých soutěžích skončili beznadějně poslední. Sympatičtí outsideři jsou tradičním oživením olympijských her, ale přichází doba, kdy jich bude míň a míň, protože i sportovní svět je vyrovnanější než kdy dřív.

V každém závodě, v každé soutěži skončí někdo poslední. Takový je princip sportu, kde se účastníci porovnávají od nejlepšího k nejhoršímu.

Ale dlouho jména ze spodních řádek výsledkových listin nikoho nezajímala. Ani na olympijských hrách ne. Oslavovali se vítězové a kredit získávali i ti, kdo se dokázali zlepšit nebo výrazně posunout svoje možnosti.

Navíc vrcholový sport aspoň počátcích byl poměrně elitářskou záležitostí. Na mezinárodní úrovni mu dlouho dominovaly Evropa, Severní Amerika, Japonsko a Austrálie s Novým Zélandem. Ve zbytku světa obvykle neměl tradici a hlavně ekonomické ani politické předpoklady k dalšímu rozvoji.

Proto být poslední v olympijské soutěži neznamenalo, že jste o tolik horší než medailisté. Měnit se to začalo po druhé světové válce, kdy se o slovo začaly hlásit i státy z Afriky a Asie – zejména ty, které si čerstvě vybojovaly nezávislost.

Dneska to bude znít jako málo uvěřitelná zpráva z jiného světa, ale ještě v roce 1956 se stalo, že dvě z posledních tří umístěni v olympijském maratonu patřily závodníkům Keni a Etiopie! Jejich časy však k smíchu nebyly, koneckonců doběhli šest minut za skvělým českým vytrvalcem Pavlem Kantorkem.

Nešikové z Tuniska

O čtyři roky později se na scéně objevil jeden z prvních medializovaných případů sportovců ze zemí třetího světa, kteří na OH zaujaly výkony ani zdaleka nedosahujícími ke světovému průměru. Nejvíc se proslavili moderní pětibojaři z Tuniska.

Země ze severu Afriky startovala na olympijských hrách poprvé, do Říma vyslala čtyři desítky zástupců a pochopitelně na žádné velké úspěchy nepomýšlela. Výkon pětibojařů byl kvalitativně ovšem ještě jinde než v případě dalších krajanů.

Tunisané obsadili tři poslední příčky v individuálním závodě a logicky jim patřilo i nejhorší umístění mezi týmy. A to jednoznačně nejhorší.

Při plavání se jeden ze závodníků málem utopil. Jeho kolega byl odvolán ze střelecké soutěže po tom, co jeho rány lítaly s nebezpečným rozptylem mimo terč, až málem k rozhodčím. Z koně všichni tři spadli. A nevyšel ani trik, že nejlepší šermíř z nich zaskočí za ostatní, protože v masce to nikdo nepozná…

Další moderní pětibojaři z Tuniska už se v olympijských soutěžích nikdy neobjevili.

„Úhořův“ příběh budil emoce

Podobný příběh si v roce 2000 prožil plavec Eric Moussambani z Rovníkové Guiney. Nejprve získal divokou kartu pro OH v Sydney, a teprve pak až se začal učit plavat. Když nastoupil do závodu na 100 metrů volný způsob, přiznal, že tak dlouhou vzdálenost ještě nikdy nezvládl.

Nepřekvapivě skončil poslední. S gigantickým odstupem nejen za medailisty, ale v čase o půl minuty horším, než za jaký se na prvních novodobých olympijských hrách o 104 roky dříve udělovalo zlato (navíc v závodě na otevřené vodě).

Okolo jeho výkonu se strhla velká debata. Tím spíš, že se plavec novináři přezdívaný „Úhoř“ stal jednou z nejslavnějších postav OH v Sydney. Dostal přes sto žádostí o rozhovor, hrnuli se zájemci o sponzoring.

Není to už moc? Neměly by olympijské hry vyhrazeny především sportovcům, kteří – ať jsou na jakékoli výkonnostní úrovni – svým snem žijí naplno, zasvětí tréninkům a závodům život a roky se pečlivě připravují? Nebo je to naopak pozitivní věc, která sport zpopularizuje a přitáhne k němu další zájemce právě v zemích, jako je Rovníková Guinea?

„Je to v pořádku. Olympiáda je o lidech, jako je on,“ prohlásil australský plavecký šampion Michael Klim. Naopak tehdejší šéf MOV Jacques Rogge mediálním humbukem kolem afrického olympionika tak nadšený nebyl a slíbil, že zpřísní kritéria pro udělování divokých karet.

Moussambaniho případ byl extrémní a je vlastně nespravedlivé, že byl přirovnávám k dalšími notorickému outsiderovi Eddiemu Edwardsowi, slavnému účastníkovi ZOH v Calgary 1988.

Britský skokan na lyžích měl ovšem za sebou několik sezon v mezinárodních soutěží včetně Světového poháru a musel si osvojit základy mimořádně technicky náročné disciplíny. Navíc se na olympiádu kvalifikoval podle tehdy platných kritérií (později byla upravena), nedostal se tam na divokou kartu.

A hlavně: opravdu nic nedostal zadarmo, příprava ho stála hodně času, peněz i úsilí. V tom byl jeho příběh velmi inspirativní.

První africký lyžař byl ze Senegalu

O čtyři roky dřív v Sarajevu upoutal pozornost senegalský lyžař Lamine Gueye. Ano, zástupce země, která nemá pořádnou horu, kde i v zimě je teplo a v jejímž jazyce pochopitelně ani neexistovalo lyžařské názvosloví.

Tak jsem se bál, až jsem se málem pozvracel.

Gueye měl štěstí, že pocházel z prominentní rodiny (dědeček byl předsedou parlamentu) a lyžovat se naučil v deseti letech, na internátní škole ve Švýcarsku. Na sarajevskou olympiádu se připravoval čtrnáct měsíců a nevedl si špatně. V obřím slalomu obsadil 57. místo ze 76 závodníků, kteří zvládli obě kola.

Postavil se i na start sjezdu, tam za sebou nechal devět závodníků. „Tak jsem se bál, až jsem se málem pozvracel,“ vzpomínal. „Najednou jsem si přál být jinde, kdykoli, jenom ne tam na kopci. Modlil jsem se, aby závod z jakéhokoli důvodu zrušili.“ Gueye se stal prvním černým Afričanem v historii zimních olympijských her.

Sarajevo mělo být jeho konečnou, ale po úspěchu jamajských bobistů, proslulých „kokosů na sněhu“, se odhodlal k návratu a ještě se v 90. letech ukázal při soutěžích v Albertville a Lillehammeru.

Afričané pochopitelně na ZOH medaile nesbírají, ale i Gueyeho příběh byl pro mnohé inspirací. Například v roce 2010 zaujal další sjezdař, Kwame Nkrumah-Achempong z Ghany alias „Sněžný leopard“, před pěti roky v Pchjongčchangu měli zimní premiéru reprezentace Nigérie a Eritreje atd.

V Naganu se zase hodně psalo o keňském běžci na lyžích Philipu Boitovi. O dva roky dříve se tento solidní vytrvalec z běžecké dráhy a krosu přestěhoval do Finska, kde dostal na přípravu 200 tisíc dolarů. Byl to v podstatě experiment, jestli aerobní schopnosti dokáže přenést do jiné, jemu úplně cizí disciplíny. Naučil se lyžovat, tvrdě makal – a zajistil si účast na ZOH.

V závodě na deset kilometrů skončil beznadějně poslední, ale v cíli na něj čekal norský šampion Bjørn Dæhlie a vyjádřil mu respekt. Tím i odpověděl na otázku, jaký postoj mají opravdoví šampioni k soupeřům, kteří mají méně talentu a hlavně podstatně horší podmínky k přípravě.

V Tokiu získala medaili téměř polovina zemí

Účastníci ze zemí, kde sport nemá velkou tradici, neodmyslitelně patří k oživením olympijských her. Ještě nějakou dobu se povedou debaty, jestli je to na místě, nebo ne. Ale nikdo už si je nedovolí podceňovat, v žádném sportu. Tohle se začalo měnit nejpozději v 80. letech, kdy se v Soulu šampionem na 100 metrů motýlka stal surinamský plavec Anthony Nesty.

Před sedmi roky v Riu získaly zlatou medaili i Kosovo, Fudži, Bahrajn, Tádžikistán nebo Jordánsko, naposledy v Tokiu se k nim přidaly Bermudy, Katar a Filipíny. Některý z cenných kovů tam vybojovalo 93 výprav, to už je téměř polovina členských zemí MOV.

Špička se za poslední desítky let nevídaně rozšířila. Vliv na tom má víc věcí: trenéři a jejich know-how cestují po světě, nejtalentovanější sportovci z Afriky, Asie nebo Latinské Ameriky mohou využívat stipendií na amerických univerzitách nebo se připravovat v Evropě, pomalu se zlepšuje i ekonomická situace v řadě dříve rozvojových zemí, což je také důležitý předpoklad pro sportovní růst.

Sympatičtí outsideři ze soutěží asi jenom tak nezmizí. Ale bude jich míň a jejich výkony už nebudou budit takovou pozornost jako v časech Eddieho Edwardse nebo Erika Moussambaniho.