Paříž 1900: Olympijské hry, kterých si nikdo nevšiml

Soutěže byly roztahané do pěti měsíců, medaile se neudělovaly, olympijské hry neměly zahajovací ani závěrečný ceremoniál. Tak se do historie zapsala Paříž v roce 1900. Svým způsobem to bylo fiasko. Ale českým barvám OH přinesly jeden z prvních sportovních úspěchů na mezinárodní scéně.

Když se v roce 1894 rozhodovalo o obnovení tradice olympijských her, měl baron Pierre de Coubertin představu, že první akce se uskuteční v roce 1900 v jeho rodné Paříži. Většinu členů MOV se však přiklonila k názoru, že ideálním startovním místem budou Atény. A že premiéra se bude konat už v roce 1896. Pro budoucnost olympijských her to byl šťastný nápad.

OH se sice v roce 1900 opravdu uskutečnily v Paříži, ale dopadly velmi rozpačitě, eufemisticky řečeno. Kdyby měly být těmi zahajovacími, možná by olympijská myšlenka hned na začátku vyzněla do ztracena.

Coubertin si rok 1900 nevybral náhodou. Tehdy se v Paříži konala pátá světová výstava, což v tehdejší době byla mimořádná událost. Jednotlivé země se snažily ukázat to nejlepší, čím přispěli a přispívají k civilizačnímu pokroku, podepisovaly se obchodní smlouvy, dohadovala politická spojenectví atd.

Výstava v roce 1900 měla být tečkou za devatenáctým stoletím a ochutnávkou toho, co lidstvo čeká v tom příštím, o němž se obecně soudilo, že bude nejšťastnějším ze všech. Coubertin si přál, aby se olympijské hry staly ozdobou světové výstavy – podobně jako třeba Eiffelova věž v roce 1899.

Pořadatelé grandiózní akce neměli nic proti zařazení sportovních disciplín do programu, ale samotná myšlenka olympijských her, jak ji prezentoval Coubertin, jim přišla anachronická. Má se oslavovat pokrok, ne oživovat antické tradice!

Zmatek, chaos a soutěže na okraji zájmu

Není proto divu, jak všechno dopadlo. Ve stručnosti: Coubertinův přípravný výbor se na jaře 1899, po mnoha konfliktech s pařížskými pořadateli, dobrovolně rozpustil a všechnu organizaci nechal na zástupcích světové výstavy.

Tím bylo prakticky rozhodnuto, že olympijské hry se stanou pouhým přívěškem výstavy, jednou z mnoha atrakcí. I když ji navštívilo 47 milionů lidí, málokdo z nich si našel čas na sport – a pokud ano, netušil, že jde o nějaké olympijské hry. Což ostatně byla i zkušenost mnoha sportovců…

Hry v Paříži neměly slavnostní zahájení ani ukončení, natož velkolepý stadion, kde by se konaly hlavní soutěže. Nerozdávaly se medaile, jenom občas poháry. Nejčastěji však brak nebo se sportem nijak nesouvisející předměty jako cestovní kufry, budíky, neceséry. Samotné soutěže byly zahájeny 14. května a končily 28. října.

I tohle je ale třeba brát s rezervou, protože kolikrát nebylo jasné, která sportovní událost je součástí olympijských her a která nikoli. Natož aby byli známi všichni účastníci. Často až zpětné bádání historiků se v tom snažilo udělat trochu pořádek.

Například u plakátů zvoucích na gymnastické soutěže bylo napsáno „Championnat International de Gymnastique“, které se konají v rámci „Exposition Universalle“. Ani slovo o olympiádě. Podobné to bylo u dalších sportů.

Zmatek panoval i v tom, kde se vlastně soutěže konají. Třeba veslování probíhalo v pavilonu věnujícímu se záchranářským činnostem, atletika se prezentovala v rámci výstavy „činnosti pro duševní a mravní rozvoj pracovníků“ atd.

V Paříži se poprvé a naposledy v olympijském programu objevily kroket, pelota nebo kriket, závodilo se v plavání pod vodou i s překážkami (jednou z nich byl sloup, na který bylo nutno se vyšplhat, a pak čluny, z nichž jeden se přelézal a druhý podplavával), střílelo se na živé holuby…

Střelectví bylo nejpopulárnějším sportem, zúčastnily se přes dvě stovky závodníků. Na místě je samozřejmě dodatek, že i tady se vedly spory, které disciplíny byly součástí OH a které ne.

Ještě větší chaos panoval v lukostřelbě. To byla soutěž otevřená všem, kdo doslova šel okolo. Takových lidí se našlo zhruba patnáct set. Do oficiálních výsledů se však počítá pouze 153 nejlepších.

Jak volnomyšlenkářsky byly tehdejší soutěže brány, výstižně dokresluje turnaj v ragby. Účastnily se ho tři týmy – Francie (v sestavě s několika cizinci žijícími v Paříži), Velká Británie a Německo. V prvním utkání domácí zdolali Německo 27:17. Za dva týdny do Paříže přijeli Britové, evidentně unavení, protože předchozí den hráli doma jakýsi zápas. S Francií prohráli 8:27 a zase odjeli, protože duel s Německem už se nekonal. Francouzi byli vyhlášeni jako vítězové, obě další mužstva se umístila na děleném druhém místě, aniž se utkala.

Přes všechny podobné bizarnosti byly v Paříži k vidění i kvalitní výkony, zejména v atletice. Bylo znát, že od aténských OH udělal sportovní svět další krok vpřed. Hvězdou soutěží byl americký atlet Alvin Kraenzlein, držitel čtyř (pomyslných) zlatých medailí (60 m, 110 m překážek, 200 m překážek a dálka). Třikrát vyhrál jeho krajan Ray Ewry, který opanoval všechny soutěže ve skocích z místa: tedy dálku, výšku a trojskok.

Pro lepší představu o tehdejších výkonech: zlato v dálce se udělovalo za 718 cm a vítěz stovky měl čas 11,0. Nutno dodat, že se závodilo na hliněné dráze v Bouloňském lesíku. Řeč je pochopitelně o mužích. Ženy se v roce 1900 směly účastnit pouze soutěží v tenisu, kroketu, jachtingu a lukostřelbě.

Jandova historická medaile

Právě atletika přinesla i první českou olympijskou radost. František Janda, student práv z Prahy, který si později ke jménu přidal pseudonym Suk, obsadil druhé místo v diskařském závodě. Jeho výkon měl hodnotu 35,14 m a zaujal novinkou, tedy hodem s otočkou. Ani on však nedostal medaili, pouze dřevěný kalendář.

Tehdejší česká výprava byla skromná, čítala pouhých šest sportovců. Důvodů bylo víc. Zájezd do Paříže byl drahou záležitostí a peníze se musely získat při veřejných sbírkách. Navíc Česká obec sokolská účast odmítala a v předstihu dala najevo, že kdokoli ze sokolů se OH zúčastní, bude tam pouze sám za sebe, nikoli za obec.

"Jsou u nás mnozí, kteří v úspěch vystoupení českých sportsmanů v Paříži věří, my však vidíme v tom jen jakési přeceňování se, jsouce přesvědčeni, že při konkurenci z celého světa, které se v Paříži sejde, není sebe menší naděje na sebe nepatrnější úspěch našich sportsmanů. Jestli že však předce některý klub nebo jednotlivec míní, že by se v Paříži o nějaký úspěch pokusiti mohl, nechť velice pochybný tento pokus podnikne na své útraty," napsal dokonce v dubnu Věstník sokolský.

Dlouho také nebylo jasné, v jakých disciplínách se bude závodit, a jestli se v Paříži konají „hry olympické“, nebo „hry výstavní“, nebo jaké vlastně.

Svědčí o tom i poznámka listu Národní politika z 27. února 1900: „V jednotlivých klubech pražských již training vzhledem ku vyzvání započal, tak na př. 86 členů A.C. Sparta cvičí pilně v jízdárně p. Meisnerově v různých oborech lehké atletiky, pokud tyto na hrách zastoupeny budou. Také v české zemské škole šermířské jeví se čilý interes a jest pravděpodobno, že i zástupce tohoto sportu do Paříže vyslán bude.“

Tenisová neznámá z Prahy

V historických statistikách jsou k českým úspěchům připočítány i dvě dodatečně přiznané bronzové medaile Hedviky Rosenbaumové z tenisové dvouhry a smíšené čtyřhry. Tato sportovkyně z německy mluvící židovské rodiny cestovala do Paříže soukromě, s Českým olympijským výborem neměla nic společného (ale ani s rakouským). A jelikož za rodiště a místo pobytu uvedla Prahu, byla ve výsledcích zapsána jako Češka.

Pokud však předpokládáte, že umístění Jandy-Suka nebo Rosenbaumové bral dobový tisk jako událost, budete od pravdy daleko. Sport ještě zdaleka nebyl takovým fenoménem jako v pozdějších letech, psalo se o něm velmi okrajově. Navíc pařížské hry opravdu vstoupily do historie jako podnik, o jehož existenci věděl málokdo nezúčastněný.

Výkony obou „medailistů“ – zvláště Jandův, protože Rosenbaumové na slabě obsazeném turnaji přeci jenom k lichotivým umístěním stačil jediný vyhraný zápas – byly doceněné až později.

Po Paříži se ještě dvakrát olympijské hry konaly v rámci výstav. V roce 1904 v St. Louis a následně v Londýně. Teprve od roku 1912, kde je hostil Stockholm, se staly nezávislým, sebevědomým a úspěšným podnikem.