POD KŮŽI: Selský rozum, studium i hovory s Hlinkou. Takhle to má Vladimír Růžička

Své emoce většinou nikterak neskrýval. Bouřlivá gesta a sem tam pár jadrných slov – to k Vladimíru Růžičkovi neodmyslitelně patří. Olympijský vítěz z Nagana, někdejší dlouholetý trenér pražské Slavie a kouč národního týmu, se však se stejnou intenzitou umí také smát a chválit. Na téma trenérství jsme spolu debatovali na trenérské konferenci Mosty. „Nemít patent na rozum a koukat se kolem sebe,“ uvažoval Růžička nad tím, co by poradil začínajícím trenérům. „Já jsem měl výhodu, že jsem coby hráč působil v Evropě i v zámoří v NHL a hodně jsem si přebral.“

Co třeba?
V NHL se mi moc líbilo chování trenéra k hráčům. Do té doby jsem něco takového neznal. Trenér je na stejné úrovni jako hráči, ale s tím, že jsou tam určité hranice.

Po kariéře jste hned naskočil na trenérskou lavičku?
Ano, ve Slávii jsem začal trénovat šestou, sedmou třídu. Během dvou měsíců jsem se ale dostal k trénování A mužstva. Trenérovi tehdy končila smlouva a vedení chtělo, abych šel na střídačku já. Jsem rád za to, že jsem mohl trénoval i děti.

Setkal jste se za tu dobu s příliš ambiciozním rodičem?
V tomhle jsem měl docela kliku. Rodiče jsme vždy informovali, případně jsme si vše vysvětlili. Špatnou zkušenost opravdu nemám.

A co takzvaní „spratci“? Trénoval jste nezvladatelné děti?
Já tvrdím jednu věc: hodně záleží na trenérovi. Vždyť on si ty děti řídí! Jasně, že jsou u hokeje kluci divočejší, ale já na to hrozně rád vzpomínám. S dětmi je moc pěkná práce.

Upřímnost v hlavní roli

Bývalý fotbalista Karel Poborský tvrdí: Hodný fotbalista, špatný fotbalista. Platí to i u hokeje?
Je to podobné. Je ale důležité mít dané mantinely a hráč si je musí plně uvědomovat.

Kouč zase musí umět zvládat své ego, že?
Nejen ego, ale vše kolem. Třeba na trenéra A mužstva je opravdu obrovský tlak, u národního týmu ještě o kus větší. S tím se taky musíte naučit pracovat.

Jak jste se vy s takovým tlakem popasoval?
Snažil jsem se svou práci dělat co nejlíp a podle selského rozumu. Když něčemu věříte, měli byste si za tím jít. Buď to bude dobré nebo ne. A vždycky to závisí na výsledku. (smích) Když vypadnete ve čtvrtfinále, je to neúspěch. Když postoupíte a přivezete medaili, jste úspěšní. Jenže hrana je uzounká, snadno se přehrne na jednu nebo na druhou stranu.

Je dobré, aby měl trenér hráčskou minulost?
Podle mě má u hráčů obrovskou výhodu. Myslím si, že bývalého hráče, který něco dokázal, kluci víc berou. Má to jednodušší, větší respekt.

Jaké vlastnosti má mít dobrý trenér?
Nikdy by neměl dělat z hráčů vola, o tom jsme se často bavili s Ivanem Hlinkou. Měl pravdu, hráč musí na rovinu vědět co a jak je, i když je to někdy těžké říct...

Zvládal jste to?
Snažil jsem se o to a v dobrém se mi to vracelo. Hráči vás berou a řeknou si: Jo dobře, vypadl jsem z týmu, ale aspoň mi to řekl do očí. Mockrát jsem musel vyslovit: Ty dneska končíš. Bylo to pro mě jako pro trenéra těžké, protože jako hráč jsem tohle taky nechtěl slyšet.

Dvakrát ne!

Vy patříte k těm emotivnějším trenérům. Je dobré, když hráči vidí vaše emoce?
Emoce prostě mám, v kabině hráčům kolikrát vyčiním, ale pak zase naopak. Trenér musí vycítit, kdy to může, nebo nemůže udělat. Občas se stane, že vám rupnou nervy.

Co je nejdůležitější ve vztahu trenér – sportovec?
Abyste si rozuměli. V hokeji máte těch kluků víc pohromadě – na někoho funguje trošku bič, na někoho zase vlídnější slovo, protože by víc neunesl. Každý z nich je jiný. Občas jsem viděl, že nebylo dobře, že jsem některému hráči víc vynadal. Pořád něco hledáte, učíte se. Trénuju docela dost dlouho a vidím, že to tak skutečně je. Nacházíte nové a nové věci.

Čím vás dokázali svěřenci vytočit?
U nás se říká, že hráči zápas vyklouzali. Tak to asi nejvíc.

Ale dá se to tak vyhodnotit? Neumím si představit, že ti kluci nastoupí do zápasu a prostě ho jen přetrpí...
Někdy vám zápas nesedne, stát se to může. Ale ten další už by se to stát nemělo. Hráči tohle musejí od trenéra vědět.

Dokázal byste trénovat holky?
Ne. Měl jsem holčiny v hokejové škole a kolikrát byly šikovnější než kluci, všechna čest. Ale myslím si, že hokej je pro holky moc tvrdý, teče tam krev. Ženu vnímám jako něžnou bytost.

Sledujte facebookovou skupinu Co Čech, to trenér!

Foto: Getty Images, ČOV/Markéta Navrátilová