Věra Čáslavská Superstar: Jak svět viděl gymnastickou královnu

Sedm zlatých olympijských medailí udělalo z Věry Čáslavské jednu z nejúspěšnějších olympioniček všech dob. Ale jenom to by jí k celosvětové popularitě nestačilo. Jak se o ní vlastně psalo v zahraničí? Jako o skvělé sportovkyni i okouzlující ženě, navíc ze země, která se koncem šedesátých let těšila velkým sympatiím.

Devětadvacátého května 1967 vyšel na úvodní stránce nizozemského listu De Telegraaf hlavní titulek „Koningin“ gaf Prinses haar bloemenhulde. Tedy: „Královna“ vzdala princezně květinový hold.

Fotografie pod ním prozrazuje, kdo je onou královnou a kdo princeznou: gymnastka Věra Čáslavská a Její královská výsost princezna Margriet Nizozemská, princezna Oranžsko-Nasavská, princezna z Lippe-Biesterfeldu, paní Van Vollenhoven (jinak také teta současného krále). Tahle zmínka nizozemských novinách svědčí minimálně o dvou věcech. Popularita Věry Čáslavské v dobách největší slávy se opravdu týkala téměř celého světa.

A nebyla – jako třeba u jiných sportovců – omezená pouze na období olympijských her a možná ještě pár dnů po jejich skončení. S princeznou Margriet se totiž setkala v rámci mistrovství Evropy konaného v Amsterdamu, což přeci jenom je akce trochu ve stínu zájmu běžného fanouška.

Čáslavská tam tehdy získala pět zlatých medailí, ale to nebyla žádná senzace. Stejná bilance ji zdobila o dva roky dřív, na předchozím ME v Sofii. K tomu připočtěme tři tituly mistryně světa z let 1962 a 1966, ale hlavně sedm zlatých olympijských medailí – tři z Tokia 1964 a čtyři z Mexika 1968. Někdy se zapomíná na stříbrné a bronzové medaile, ani těch neměla málo, včetně čtyř z olympijských her.

Tohle všechno ji doma v Československu zajistilo nehynoucí slávu a obdiv. Psala se 60. léta, čas uvolnění a mírné liberalizace komunistického režimu, proto už nebylo zakázané dělat z úspěšných sportovců hvězdy.

Věra Čáslavská se proto pravidelně objevovala na titulních stránkách časopisů, nejen těch sportovních. Květy, Vlasta, Mladý svět… A třeba ve Stadionu s ní v roce 1968 vedl velký rozhovor televizní scénárista Jaroslav Dietl.

Zaslíbené Japonsko

Do celosvětového podvědomí se definitivně zapsala na olympijských hrách v Tokiu. Bylo jí jednadvacet let (tehdy mívaly gymnastky v tomto věku velkou část většinu kariéry ještě před sebou) a oslnila dokonalými výkony, půvabem i bezprostředním vystupováním.

Japonsko jako hostitelská země se do ní zamilovalo už o rok dřív, když tam společně s čs. reprezentací vyrazila na předolympijské závody. Teď se pouto jenom utužilo – a vlastně nikdy nezmizelo. Ani dávno po tom, co už měla aktivní dráhu za sebou.

Symbolicky ji vlastně končila také v Japonsku. Pár týdnů po olympijských hrách v Mexiku (ještě o nich bude řeč) se představila na exhibičním turné v Nagoji, Kjótu a Tokiu. Byla to akce, která se domlouvala s tříletým předstihem, a nikdo netušil, že přijde jako tečka za nezapomenutelných olympijským vystoupením.

Společnost Fuji ji přenášela v televizi – barevně i černobíle, jak se tehdy zdůrazňovalo. Čáslavské parťákem byl domácí šampion, pětinásobný olympijský vítěz Jukio Endo, jenž se po mexických OH také loučil s kariérou.

První dámou republiky je gymnastka

Být tehdy populární znamenalo pro sportovce něco jiného než dnes. Pochopitelně ještě neexistoval internet, natož sociální sítě. Televizi také neměl každý, a kdo ano, ten toho na ní zase tolik neviděl (rozhodně ne ve srovnání s dnešními technologickými vychytávkami). Sportovní slávu tak zajišťovaly hlavně noviny, časopisy a rozhlas. Byla to doba, kdy se dělaly emotivní reportáže i z gymnastiky, dnes už taky ne tolik běžná věc.

Proto i když Věra Čáslavská navštívila zemi, která se o tento sport tolik nezajímala, všude se našli fanoušci, kteří ji vítali s nadšením. Jako třeba v Kanadě, kam v roce 1967 spolu se spartakiádními cvičenci přiletěla na montrealské Expo. Stala se jednou z atrakcí obdivovaného čs. pavilonu, stejně jako Emil Zátopek, Karel Gott, Eva Pilarová, Laterna Magica nebo Kinoautomat.

„Sto padesát Čechů oslnilo Expo – Z gymnastiky se stalo umění,“ pod tímto titulkem o představení referoval například list Montreal Star. „Hvězdou večera byla Věra Čáslavská, slavná olympijská vítězka a světová šampionka, která opakovaně sklízela potlesk za svůj zdánlivě lehký pohyb.“ Nejpopulárnější ale pochopitelně byla v Evropě, kde má gymnastika velkou tradici.

Krátce před ziskem už zmíněných pěti zlatých medailí na ME v Amsterdamu 1967 o ní jeden německý novinář napsal: „První dámou Československé socialistické republiky není manželka generálního tajemníka, předsedy vlády ani prezidenta. Její jí velmi půvabná gymnastka, která minulý týden oslavila pětadvacáté narozeniny. A není to nějaká obyčejná gymnastka, ale jedna z nejlepších na světě, která zlaté medaile na olympijských hrách a mistrovstvích světa sbírala pro sebe…i pro slávu republiky. Domácí popularita Věry Čáslavské stoupá i díky tomu, že hokejová i fotbalová reprezentace trochu ustupují ze slávy.“

Proroctví mexického listu

Nejvíc pozornosti gymnastická šampionka přitáhla pochopitelně při olympijských hrách v Mexiku. Začaly jenom pár týdnů po tom, co vojska Sovětského svazu a dalších čtyř zemí Varšavské smlouvy udusila československý pokus o demokratizaci. A koho sledovat právě než největší sportovní hvězdu země, jejíž hlavními soupeřkami jsou závodnice ze SSSR?

Slavným se stalo gesto, při němž Věra Čáslavská lehkým skloněním hlavy odmítla vzdát poctu sovětské vlajce při ceremoniálu po skončení soutěže v prostných, kde obsadila první místo společně s Larisou Petrikovovou. Svět si toho pochopitelně všiml a každému bylo jasné, oč jde.

Kupodivu v některých amerických novinách se gesto řešilo i z jiného pohledu. Totiž v souvislosti s protestem amerických černošských sprinterů Tommieho Smithe a Johna Carlose na stupních vítězů, kteří vztyčenou rukou zaťatou v pěst a skloněním hlavy upozorňovali na rasové problémy v USA. Byli za to předčasně posláni domů. Několik pisatelů zmiňovalo právě tento rozpor. Ale nebylo to nic proti Čáslavské – spíš vyjádření názoru, že američtí atleti neměli být trestáni, jako nebyla ani ona.

Zahraniční novináři ji v Mexiku běžně označovali jako nejlepší gymnastku všech dob a především vysoko vyzdvihovali skutečnost, že všech sedm zlatých olympijských medailí získala v individuálních disciplínách (zatímco například její předchůdkyně Larisa Latyninová tři ze svých devíti zlatých měla ze soutěže družstev). Mimochodem, v téhle statistice se dnes dělí o třetí místo s atletem Carlem Lewisem (oba sedm zlatých a jedna stříbrná), před nimi jsou pouze plavec Michael Phelps (13-2-1) a skokan z místa Ray Ewry (8-0-0)!

Vrcholem zájmu zahraničních novinářů se pak na závěr olympijských her stala svatba Věry Čáslavské a Josefa Odložila. Civilní část se uskutečnila na čs. velvyslanectví Mexiko City, ale když místní polední noviny oznámily přesný čas večerního ceremoniálu v hlavní katedrále, tísnilo se před ní na sto tisíc lidí. K tomu novináři, kamery. Novomanželé nakonec museli po obřadu uniknout tajným východem. Fotky pochopitelně druhý den obletěly celý svět.

V Mexiku také Věra Čáslavská oficiálně potvrdila, že končí aktivní kariéru. Místní list El Día k tomu napsal: „Odchází v ní největší postava gymnastiky a jedna z největších postav ve sportu vůbec. Co znamená pro sport, co znamená pro Československo, docení až příští generace.“

I když autor nemohl tušit, co přinese příštích dvacet let, kdy jméno Věry Čáslavské mělo být doma zapomenuté, jeho slovo byla naprosto prorocká.