Díky olympijskému vítězství se zařadil mezi největší osobnosti historie tuzemského boxu.

Na olympijských hrách v Helsinkách odboxoval Ján Zachara svůj životní turnaj, ačkoli těsně před odjezdem do finské metropole zápolil s nemocí i se zraněným obočím. V pérové váze do 57 kilogramů československý reprezentant, který těžil ze své techniky, obratnosti a šikovnosti, postupně zdolal všech pět protivníků. Ve finále porazil na body i obávaného Itala Caprariho a zlatou medailí napodobil svého mentora Júlia Tormu.

Jako kluk chtěl být rodák z Kubré navzdory malé postavě fotbalovým brankářem, v patnácti letech se vrhl na box. Po druhé světové válce pronikl mezi domácí špičku a kvalifikoval se na olympiádu, avšak po zredukování výpravy nakonec do Londýna nejel. Čtyři roky po helsinském triumfu startoval na hrách v Melbourne, kde ve čtvrtfinále podlehl na body Finu Hämäläinenovi.

Se závodním boxem se čtyřnásobný mistr republiky rozloučil v roce 1959, poté pracoval jako mistr v hutním závodě na odlévání oceli. U ringu ale zůstal - dlouhá léta vedl místní oddíl v Dubnici, na rodném Slovensku trénoval i mladé naděje. V roce 1997 mu Mezinárodní olympijský výbor udělil stříbrný olympijský řád.