Cesta do Nagana. Jak se rodil hokejový turnaj století

Před pětadvaceti roky se poprvé v historii utkali na olympijských hrách nejlepší hokejisté světa. NHL dala zelenou svým hvězdám a fanoušci se mohli těšit na nejočekávanější zimní událost 90. let. Cesta k Naganu však nebyla jednoduchá. Při jednáních o detailech dokonce hrozilo, že se tzv. turnaj století posune o čtyři roky, do Salt Lake City.

Jedna ze sportovních nespravedlností je, že kdykoli přijde řeč na olympijské hry v Barceloně v roce 1992, téměř výhradně se vzpomíná na americký Dream Team, poprvé složený z hráčů NBA. Na turnaji deklasoval konkurenci a předváděl hru, při jejímž sledování se tajil dech i basketbalovým laikům.

Pod vlivem vzpomínek na umění Michaela Jordana, Magica Johnsona, Larryho Birda a spol. se často zapomíná na jiné sportovní osobnosti, které v Barceloně podávaly skvělé výkony.

Inspirace u NBA

NBA tehdy vedl David Stern, jeden z největších sportovních vizionářů své doby, a dobře si spočítal, že představení největších hvězd na ostře sledovaném olympijském jevišti prospěje popularitě basketbalu v USA i po celém světě. Od chvíle, kdy se OH naplno otevřely i profesionálním sportovcům, téhle myšlence naprosto věřil.

Jeho pobočníkem v době příprav barcelonského turnaje byl právník Gary Bettman, který v prosinci 1992 „přestoupil“ do NHL, na nově zřízenou pozici komisionáře. Jeho úkolem bylo nejen rozšířit a modernizovat hokejovou ligu, ale především ji přivést k ještě lepším ekonomickým výsledkům.

Hned na první schůzce s majiteli klubů nadhodil, že by se hokej měl pokusit uspořádat podobnou akci jako basketbal v Barceloně. Lillehammer 1994 už nepřipadal v úvahu, ale Nagano o čtyři roky se zdálo být reálné.

Bude to něco neskutečného. Vždyť na olympijském turnaji se sejde sto dvacet nejlepších hokejistů světa.

Za jeho motivací nehledejme kdovíjak ušlechtilé cíle. Primární snahou určitě nebylo potěšit fanoušky a dokonce ani proslavit hokej na celém světě (přeci jenom je to z globálního hlediska okrajový sport), jako se to povedlo basketbalu v Barceloně.

Hlavním úmyslem bylo zpopularizovat hokej v USA. Olympijské hry jsou tam sledovány násobně víc než i to nejnapínavější finále Stanley Cupu a devadesátá léta byla pro NHL dobou, kdy se intenzivně rozšiřovala na americké území. Měla nové kluby na Floridě, v Kalifornii, Arizoně, Texasu, chystala se expanze do Nashvillu, Columbusu, Minnesoty, Atlanty. Právě turnaj v Naganu měl zájmu o hokej pomoct.

Nový impuls pro světový hokej

Další dobrou zprávou pro světový hokej – aspoň v té době – byla skutečnost, že v roce 1994 se předsedou IIHF stal švýcarský hokejový diplomat René Fasel.

Dream Tournament (tak se projektu Nagano začalo říkat v zámoří) od začátku považoval za příležitost, jak se jednak zapsat do dějin a jednak si upevnit pozici v čele mezinárodní federace.

Nejen on dobře věděl, že hokej se rozpadem komunistického bloku ve východní Evropě dost proměnil. Zdejší hráči najednou směli do NHL odcházet v podstatě svobodně a mezinárodní scéna během několika málo let přišla mj. o tradiční rusko-kanadskou rivalitu. Proč by měli být Kanaďani nažhavení na zápasy s Ruskem, potomkem Sovětského svazu, když jeho nejlepší hráče mohli denně sledovat na zámořských kluzištích?

Novou vzpruhou se mohl stát právě nově koncipovaný olympijský turnaj. Na rozdíl od basketbalu s jednou úpravou. Nehrál by tam jeden Dream Team, ale hned šest: Kanada, Rusko, USA, Švédsko, Česko, Finsko – a k nim jako kompars dvě mužstva z kvalifikace. Zájem o úpravu formátu měl pochopitelně i MOV. Hokej byl jediným sportem, který na zimních olympijských hrách neměl svoje nejlepší zástupce. Bylo na čase to změnit.

A tak se po skončení ZOH v Lillehammeru začalo usilovně jednat. Dohadování bylo o to složitější, že se ho účastnily čtyři strany: MOV, IIHF, NHL a hráčská asociace (NHLPA).

Kupodivu nejmenší zájem projevoval kanadský hokejový svaz. Týmu javorových listů docela vyhovovalo, že evropský hokej je odchodem nejlepších hráčů do NHL oslabený, a při menší konkurenci dokázal ze ZOH v letech 1992 a 1994 přivézt stříbrné medaile. O tomhle si Kanada mohla nechat dlouhé roky jenom zdát. Jenže kanadský svaz patřil k nejméně důležitým aktérům jednání. Rozhodoval byznys, tedy v první řadě NHL.

Lindros, Larionov a spol. v roli diplomatů

Majitelé klubů souhlasili, že by soutěž v únoru 1998 na deset dnů přerušili. Bylo jasné, že půjde o bezprecedentní událost – vždyť do té doby se nestalo, že by některé z elitních profesionálních soutěží dobrovolně přerušila program kvůli akcím typu OH nebo MS. Zvlášť pro kluby z malých trhů taková pauza mohla být hodně složitá.

Ale hráči se postavili proti. Deset dnů je málo, ideální by byly tři týdny. Časový rozdíl mezi východním pobřežím v USA/Kanadě a Japonskem dělá čtrnáct hodin. Nejde jenom tak přiletět a jít hned do akce, argumentovali hráči. Je potřeba čas na aklimatizaci cestou do Nagana i při návratu do NHL.

Nakonec se našel kompromis. Finálová fáze turnaje bude trvat deset dnů, celá pauza šestnáct.

V diplomatickém úsilí byli na straně hokejistů aktivní zejména Eric Lindros s Paulem Kariyou z Kanady (oba držitelé stříbrných medailí ze ZOH 1992, resp. 1994) a Igor Larionov a Vjačeslav Fetisov, pamětníci sovětské éry 80. let. Mluvili s majiteli klubů NHL, jednali s představiteli MOV i IIHF.

Paradoxem je, že Kariya si kvůli zranění nakonec v Naganu nezahrál, veteráni Fetisov s Larionovem nominaci do ruského týmu odmítli a Lindros se do historie zapsal jako kapitán, který selhal a nedokázal Kanadu dovést nejen ke zlatu, ale ani k medaili.

Aby problémů nebylo málo, od září 1994 do ledna 1995 se NHL nehrála kvůli sporům majitelů klubů s hráčskou asociací, takže minimálně na půl roku bylo zastaveno i jednání o Naganu. „Když to nestihneme, uspořádáme Dream Tournament až v Salt Lake City v roce 2002,“ prohlásil René Fasel.

NHL však nakonec přidala rychlost. I proto, že v době konání ZOH v Salt Lake City už by nemusely hrát hvězdy narozené v šedesátých letech, jako byli Gretzky, Lemieux, Kurri, Messier, Chelios, Hull, Yzerman a koneckonců i Hašek. Mít turnaj snů bez zástupců takhle skvělé generace by byl hřích.

Dohoda ze září 1995

Jednání byla završena 29. září 1995 na setkání v Budapešti a další den se výsledek oznámil na velké tiskové konferenci v New Yorku. „Bude to něco neskutečného. Vždyť na olympijském turnaji se sejde sto dvacet nejlepších hokejistů světa,“ liboval si Gary Bettman.

Bylo potvrzené přerušení NHL na šestnáct dnů, tzv. evropský rozměr kluziště, pravidla podle IIHF i to, že pokud proti sobě nastoupí týmy s nadpoloviční většinou hráčů z elitní ligy, povede zápas rozhodčí z NHL (proto pak např. české semifinále s Kanadou pískal Kanaďan). Do 1. prosince 1997 měly jednotlivé svazy oznámit prvních dvanáct hráčů nominace, zbytek měsíc před startem turnaje. Stejně tak se domluvilo, že v létě 1996 se uskuteční Světový pohár, který se stane generálkou na Nagano.

V euforii zaznívaly i skeptické hlasy, že olympijský turnaj nebude mít slibovaný efekt, protože na východním pobřeží USA a Kanady se budou zápasy vysílat po půlnoci. Navíc nastane kolize s krasobruslařskými soutěžemi, v Severní Americe tolik sledovanými. Nagano tedy bude svým způsobem taky generálkou, na turnaj v Salt Lake City, kde se NHL ukáže s plnou parádou a vytěží z olympijské přítomnosti ještě víc.

Tyhle názory však byly v menšině a v únoru 1998 se největší hokejové hvězdy v čele s Gretzkym skutečně začaly slétat do Japonska. Vítány byly jako popové hvězdy, fanoušci se nemohli dočkat úvodního vhazování.

A zbytek už dobře znáte.