Kouč hokejistů Pešán: Vše začíná už ve školství, chybí respekt k autoritám

Po nepovedeném turnaji Karjala mluvil nekompromisně, český hokej podle něj chybuje ve výchově mladých hráčů. „Potýkáme s podobnými problémy jako v dalších sportovních odvětvích a ve výchově dětí vůbec,“ myslí si Filip Pešán, hlavní kouč českých hokejistů. „Podle mého názoru všechno začíná už ve školství, chybí respekt k autoritám, ať už jde o učitele nebo v našem případě o trenéry.“

Ve výchově hokejistů navíc postrádá konkurenční prostředí. „Na hráče nejsme od určitého věku, kdy k tomu dorostou, dostatečně důrazní a důslední, což se logicky odráží i ve výsledcích.“

Kde je největší problém? Trénuje se jinde víc nebo jinak?
Osobně vidím největší problém v tréninku a v přístupu k němu. Je zřejmé, že nejen v hokejové, ale například i ve fotbalové absolutní špičce se daleko více a intenzívněji trénuje. V odpovídajících kategoriích jsou na hráče kladeny i mnohem tvrdší nároky, navíc v totálním konkurenčním prostředí. Spoustu věcí mohou v tomto směru ovlivnit kluby a trenéři, ale řada jich zůstává i na hráčích a jejich přístupu.

Pokud se domluvíme a budeme postupovat společně, myslím, že i s těmi úplně nejlepšími můžeme srovnat krok za pět až deset let.

Co by tedy mělo být prvním krokem ke změně?
V první řadě musíme přestat pouze hovořit a opravdu začít pracovat. A postupovat přitom v symbióze svazu a klubů, stejně jako trenérů, mladých hráčů a rodičů. Důležité je sladit přístupy už u nejmenších dětí a ve fyzicky i mentálně nejvhodnějším věku potom šlápnout do tvrdého tréninku. Je to běh na dlouhou trať, ale pokud se domluvíme a budeme postupovat společně, myslím, že i s těmi úplně nejlepšími můžeme srovnat krok za pět až deset let.

Ale co je tak odlišného od doby, kdy jsme tu měli zlatou generaci? Hokejový svět se zlepšuje a my jsme zůstali stát, nebo je méně dětí a tím pádem i méně talentů, špatně se dětmi pracuje? Nebo kombinace toho všeho? 
Základna se skutečně zmenšila, ale především se změnilo okolní prostředí. Chybí konkurence, hlad po hokeji a úspěchu v něm. Dřív byl jednou z mála možností, jak se dostat do zahraničí, do nejlepších soutěží a vydělat. Teď je takových možností řada, děti mají navíc spoustu jiných příležitostí, jak se ve volném čase zabavit. Vytratily se přirozené soutěživé hry ve venkovním prostředí, děti již volný čas netráví pohybovými aktivitami. Činnosti jako lezení na stromech nebo fotbal z ulice, při kterých získávaly přirozené návyky a dovednosti, teď nahrazujeme na trénincích, což dost dobře nelze. Ale s podobnými problémy se setkávají i v jiných zemích a musíme se s nimi vyrovnat.  

Umí české hokejové prostředí sebereflexi, tzn. vy máte pocit, že si tak trošku lžeme do kapsy, ale jak to vidí ostatní?
Popisujeme stav, jaký je. Tedy že není růžový. A z jednání s většinou kolegů, majitelů klubů i trenérů mám pocit, že si to uvědomujeme naplno. V řadě oblastí nám ujel vlak a musíme udělat všechno, abychom ho dohnali.

A kdo má být tím, který k té změně zavelí?
Uspět může pouze ten, kdo dokáže hokejového hnutí – majitele klubů, trenéry nebo hráče, ale i rodiče – přesvědčit, že existuje jediná cesta. Tvrdá, z centra usměrňovaná práce se společným cílem. Nejde přitom o diktát, ale o dohodu a spolupráci. Ve Švédsku, když měli ve výchově mládeže problémy, zaveleli k obratu a všichni se sjednotili a podřídili. To se u nás zatím nedaří. Jinou cestu ale nevidím a věřím, že dojdeme k tomu, abychom i u nás postupovali společně a stejným směrem.