Let do ráje, a pak pekelný návrat. Olympionik Hradil vzpomíná na australské dobrodružství

V 19 letech odletěl z komunistického Československa na druhý konec světa do Austrálie. Na olympijských hrách v Melbourne 1956 reprezentoval Karel Hradil svou vlast v rychlostní kanoistice. V závodě C1 na 1000 metrů skončil na 4. místě, přesto byl „jen“ za bramborovou medaili pokáraný. Nezapomenutelná se ale pro něj stala cesta z her domů. Trvala totiž měsíc a šlo o velké dobrodružství.

Byl jako v jiném světě. Hradil odcestoval s československou výpravou do Austrálie tehdy komfortním francouzským letadlem a na palubě měli k dispozici například banány a teplé jídlo. Pro devatenáctiletého kluka byl navíc zážitek cestovat společně s Emilem Zátopkem, jeho ženou Danou a dalšími slavnými sportovci té doby.

„Bylo to krásné. A bylo to tam v Austrálii o dost jiné, než u nás,“ říká Hradil, který se doslova nemohl nabažit švédských stolů v olympijské restauraci. „Doma jsem v mladí jedl hlavně chleba a maso jen výjimečně.“

Během čekání na svůj olympijský závod tak nakonec přibral 8 kilogramů. Přesto dokázal podat skvělý výkon a v kategorii C1 na 1000 metrů obsadil 4. místo. Pochvaly se ale nedočkal. Naopak mu bafuňáři vyčetli, že měl získat medaili.

Kdyby tehdy tušili, že medaile z her se česká rychlostní kanoistika dočká až o 40 let později, kdy dvě zlata v Atlantě vybojoval Martin Doktor…

Ale vraťme se zpátky do Austrálie roku 1956. Českoslovenští sportovci byli překvapení, jak odlišné životní podmínky mají oproti Australanům. „Jeden náš emigrant přinesl velkou přepravku plnou pomerančů. V Československu tehdy nebyli ani na Vánoce a tam byli levnější než brambory,“ usmívá se Hradil.

Největší vzrušení ale zažil cestou zpátky z her. Komunističtí funkcionáři odmítli cestovat domů letadlem a rozhodli se využít nabídky Sovětů plout s nimi lodí. Cesta trvala měsíc a nejdříve se skoro tři týdny plulo lodí Tichým oceánem, a pak se vlakem jelo přes celé Rusko do Moskvy. Nakonec se letělo do Prahy.

Stál jsem tam na okraji a říkal jsem si, že kdybych spadl, tak by ani nikdo nevěděl, že jsem zmizel.

„Většina sportovců se zlobila, že neodcestovala letadlem a domů putovali tak dlouho. Já to ale bral pozitivně. Byly to krásné zážitky,“ vzpomíná kanoista. Nejdivnější pocit měl jeden večer na zádi lodi. „Stál jsem tam na okraji a říkal jsem si, že kdybych spadl, tak by ani nikdo nevěděl, že jsem zmizel.“

Na lodi Gruzia nakonec oslavili všichni Vánoce a těsně před Novým rokem připluli do ruského Vladivostoku, kde přestoupili na vlak. 4. ledna 1957 tak někde uprostřed Sovětského svazu oslavil 20. narozeniny. Venku na teploměru bylo tehdy mínus 50 stupňů! „Nevzpomínám na to špatně. Bylo to dobré. Dnes i tehdy se přijelo na závod, a pak se hned cestovalo domů. Šlo o krátké cesty. A my jsme byli na cestě celý měsíc a poznávali svět.“

Po návratu domů ale přišel nepochopitelný a nečekaný konec v reprezentaci na povel trenérů. Nadějný mladík chtěl u sportu zůstat, a tak se vrhl na zápasení. Dokonce se málem probojoval až na olympijské hry v Římě 1960.

Za své úspěchy byl oceněn titulem Mistr sportu a je členem Klubu olympioniků. Od roku 1962 žije v Berouně a významnou měrou se zasloužil o vznik veslařské a kanoistické loděnice ve svém městě. Je i čestným předsedou Veslařského a kanoistického klubu v Berouně.

Olympionik Karel Hradil oslavil 4. ledna 85. narozeniny. Gratulujeme a přejeme hodně zdraví a síly do dalších let.