Rada od táty se šampionovi z Nagana vždycky vyplatila! Pomůže teď i hokejovému nároďáku?

Jeho otec mu kdysi kousek za hranicemi sháněl kvalitní brusle z druhé ruky. Když později s odvahou nakoukl do kabiny plzeňského „A“ týmů, hrával za stravenky na obědy. Neměl prostřeno na zlatém podnose, ale dennodenní tvrdou práci měl rád. Někdejší hokejový útočník Martin Straka je i díky tomu majitelem olympijského zlata a bronzu či mistrem světa. Dlouhé roky také působil v zámořské NHL. Na olympijské hry do Pekingu nyní jede v pozici asistenta hlavního kouče Filipa Pešána a se zarputilostí sobě vlastní říká: „Jedu tam pro medaili. Já ji chci!“

Ani to s vámi nehne, přitom je to odvážné tvrzení…
Ale tak to prostě je. Úspěch v Pekingu rovná se medaile.

Vy jste byl součástí týmu, který uspěl na olympijském turnaji století v Naganu. Jaké podle vás byly nejdůležitější aspekty, že se vám to podařilo?
Byly dva. Tehdy jsme měli spoustu skvělých hokejistů. Úspěchu ale předcházel výbuch na Světovém poháru, kdy jsme dostali na hubu. Všichni jsme si mysleli, že nemusíme hrát jako tým. To byla hodně velká facka. Uvědomili jsme si, že přestože máme skvělé individuality, bez týmové práce nemáme vůbec žádnou šanci. Poučili jsme se a v olympijském turnaji to dokázali změnit. Dali jsme do toho srdce.

A ten druhý aspekt?
Měli jsme famózního gólmana - toho nejlepšího, kterého jsme mohli mít. Bylo to vidět hlavně v zápase s Amerikou, který jsme sice vyhráli 5:1, ale po dvaceti minutách jsme klidně mohli prohrávat 0:5.

Co si myslím, že nám teď trochu schází, je právě to, aby kluci hráli pro sebe navzájem, měli týmové ducha, fandili si a žili tím. Jsou to dobří hráči. Jenom to z nich musíme dostat.

Mluvil jste o týmové práci. Přesto: Je důležitý v kabině i lídr?
Pochopitelně to musí být v těch klucích, ale vždycky tam musí být i nějaký tahoun. V Naganu to byl Vláďa Růžička, který sice nebyl v týmu nejlepší hokejista, ale Hlína (trenér Ivan Hlinka) věděl, co dělá. Věděl, že ukočíruje Albiho (Roberta) Reichla, Jardu Jágra, že ten borec bouchne do stolu a takhle to bude. Lídr nemusí být nejlepší hokejista, ale je to ten, kterého všichni poslouchají a má velký respekt. A je jedno, jestli je to na klubové nebo mezinárodní úrovni, vždycky tam musí být nějaký vůdce.

Pořád se mluví o zlaté generaci, že byla výjimečná. Myslíte, že opravdu byla?
Jarda Jágr byl výjimečný hokejista, Hašan (Dominik Hašek) byl výjimečný, ale v porovnání s ostatními týmy jsme v Naganu nebyli nejlepší. Jen jsme to dokázali dát dohromady a vyhrát jako tým.

Dařilo se vám ale i potom…
Pořád je to o tom, že jsme hráli pro sebe navzájem, chtěli vyhrát a chtěli ten úspěch společně. 

Teď to tak hokejisti nemají?
Je potřeba do toho dát úplně všechno, srdce, bojovnost, jít si proto dohromady. Co si myslím, že nám teď trochu schází, je právě to, aby kluci hráli pro sebe, měli týmové ducha, fandili si navzájem a žili tím. Jsou to dobří hráči, jenom to z nich musíme dostat. Naší rolí teď je dokázat, aby nechali na ledě maximum.

Ale proč to neumějí sami?
Vždyť my jsme to taky neuměli! Měli jsme výbuchy, třeba na tom Světovém poháru. Je třeba se pro tým obětovat.

Jak moc se hokej od doby, kdy jste hrál, proměnil?
Jedna věc je, že se daleko víc vylučuje. Když jsme hráli my, bylo jedno dvě vyloučení. Dneska se vylučuje hodně a díky tomu ty special teams mohou rozhodnout zápas. Když umíte sehrát přesilovku a dát gól, nebo naopak máte špatné oslabení, můžete zápas vyhrát nebo ztratit.  Druhá věc je, že je hokej daleko rychlejší, míň kombinační, hodně se bruslí. Je živelnější než za nás.

Uspěl byste v něm se svou hrou?
Vidíme v extralize, že kluci, kteří už tolik nelítají, ale mají nějakou myšlenku, stále dominujou. (smích) Jsou v bodování třeba do desítky. Českou extraligu ale nemám jako měřítko k národnímu mužstvu. A netroufám si říct, jestli bych uspěl nebo ne.

Co vám konkrétně pomáhalo v těžkých chvílích, když se vám nedařilo podle představ?
Začít od jednoduchých věcí. Říkal jsem si: teď ti to nejde, tak holt nebudeš kličkovat, začneš hrát jednoduše, do obrany. Nepouštěl jsem se do kličky, když jsem zrovna v tu chvíli neměl to správné sebevědomí. Dělal jsem ty poctivější věci. Pak dáte klidně i nějaký šťastný gól, sebevědomí se zvedne a všechny ty věci zase naskočí.

Kdo vás to naučil?
Táta. On vždycky povídal: nemůžeš tady kličkovat, když ti to nejde, nedáváš góly. Začni od bojovnosti, buď poctivý na ledě a ono tě to potom odmění. Vždycky se mi to vyplatilo.

Pro Jaromíra Jágra je hlavním „motorem“ láska k hokeji. Máte to taky tak?
Bez lásky se nedá dělat nic. To, co děláš, musíš milovat, a pak je to všechno jednodušší. Když chodíte někam, kde vás to nebaví, tak ani výkony nemůžou být moc dobré. I s lidmi, se kterými jsi v kontaktu, musíš být kamarád a musejí tě i oni bavit. V hokeji je to stejně jako v každé jiné práci.

A vás hokej vždycky bavil?
Ano. Když nebavil, skončil jsem. (smích) Neříkám, že všech dvacet let bylo super. Třeba jsem byl v týmu, kde mi to úplně nesedělo a byl jsem potom rád, když mě vyměnili. Nepadli jsme si zrovna do noty.

Teď jste v pozici asistenta trenéra národního týmu. Která role je pro vás náročnější, ta hráčská nebo trenérská?
Když hraješ, můžeš ovlivňovat zápas ty. Dostaneš nějaké noty od trenérů, ale ty ovlivňuješ hru. Situací na ledě je strašně moc a žádná není stejná. A ty na ně reaguješ. Když stojíš za těmi kluky, dáš jim noty – jestli jich je hodně nebo málo, to musí posoudit oni, ale pak už jsou na ledě oni a mají to ve svých rukou.

Není to ale z pohledu bývalého hráče občas bezmoc, když jim už nemůžete pomoct?
Asi někdy ano. Pamatuju si, jak jsem začínal s Tomášem Vlasákem v Plzni a při nějakém zápase jsem mu říkal: to není možné, jedou dva vedle sebe a on mu to nenahraje. Když se něco podobného stalo asi počtvrté, zavolal jsem si dotyčného na video a ptal jsem, proč mu nenahrál a on odpověděl: já jsem ho neviděl. Vlasák mi povídal: nerozčiluj se, on ho fakt nevidí. Pro mě to bylo nepochopitelné,  já jsem si myslel, že to není normální. Člověk na to má nějaký náhled podle toho, jak hrával on. Je ale dobré přehodnotit situaci na základě toho, jaký má tým, jaké mají hráči schopnosti a dovednosti. To jsem se naučil a hodně věcí pochopil.