Vzpomínky na Tokio 64: Daněk přišel o zlato až v poslední sérii

Vraťme se zpátky v čase o 57 let. Zavzpomínejme na medailové úspěchy československých sportovců z her v Tokiu 1964, které se staly pro naši republiku jednou z nejúspěšnějších olympiád historie. Tentokrát si připomeneme příběh stříbrného diskaře Ludvíka Daňka.

Čtyřikrát soutěžil na olympijských hrách a třikrát z nich přivezl medaile. Při své premiéře pod pěti kruhy na stadionu v Tokiu Ludvík Daněk předvedl skvělý výkon. Jeho největším soupeřem se stal Američan Al Oerter, který měl už zlaté medaile z Melbourne 1956 a Říma 1960.

Od počátku měl navrch československý závodník, který v první sérii hodil do největší vzdálenosti 59, 73 metru. Svůj výkon ještě vylepšil, když jeho disk překonal značku 60 metrů.

„Když člověk poprvé v životě přijde do tak velkého závodu, je to něco jiného než v mezinárodních utkáních."

Po neúspěšných pokusech ostatních soupeřů to už už vypadalo, že se Daněk dočká zlaté olympijské medaile. Do hry však vstoupil ostřílený Oerter a úplně posledním pokusem překonal československého reprezentanta o 48 centimetrů.

„Ze stříbrné medaile mám pochopitelně radost, neboť Oerter a ostatní Američané jsou velcí soupeři. Myslím si však, že jsem tentokrát házel po technické stránce dosti nevybroušeně, i když jsem byl v dobré fyzické formě,“ s rozpaky povídal druhý nejlepší diskař olympijských her v Tokiu.

Daněk hned po závodě přemýšlel, proč mu nakonec zlato uteklo a vyzdvihl silné stránky svého soka. „Když člověk poprvé v životě přijde do tak velkého závodu, je to něco jiného než v mezinárodních utkáních. Mám smůlu, že v Evropě zatím není takový soupeř jako právě Oerter. Je to ostřílený bojovník, má velké zkušenosti a patřičnou dávku klidu.“

Neporazitelný Oerter dokázal ovládnout ještě olympijské hry v Mexiku 1968, kde byl Daněk třetí. Následně Američan ukončil kariéru a československému diskaři se tak otevřela cesta za zlatem, kterou stoprocentně využil v Mnichově 1972.

Rodák z Hořic u Blanska začínal se sportem jako skokan a běžec na lyžích, k atletice ho přetáhl mladší bratr. V počátcích slibně se rozvíjející kariéry ho přibrzdila vážná zranění páteře a ledviny, která utrpěl při nehodě na motocyklu.

Ačkoli mu doktoři nedávali příliš nadějí na návrat k tréninku, Daněk se nevzdal a po titulu mistra republiky za rok 1963 se vzápětí díky dvěma světovým rekordům a úspěchu v Tokiu prosadil mezi elitu.

Po ukončení kariéry pracoval Ludvík Daněk jako šéftrenér v pražském Olympu, posléze zakotvil na odboru tělesné výchovy a sportu Ministerstva vnitra. V roce 1992 byl zvolen předsedou Českého klubu olympioniků, byl rovněž místopředsedou atletického svazu.

V roce 1995 udělil Daňkovi tehdejší předseda MOV Juan Antonio Samaranch Olympijský řád, o tři roky později převzal Cenu Pierra de Coubertina za celoživotní zásluhy. Zemřel náhle v listopadu 1998 ve věku 61 let.