Zlatá křivda! Boxera Heřmánka o olympijský triumf připravili sudí

V ringu těžko hledal přemožitele. Boxer Jan Heřmánek poprvé vstoupil mezi provazy v březnu 1925 jako reprezentant pražského Boxing klubu Smíchov a smíchovskému boxu zůstal věrný celý život. Na olympijských hrách v Amsterdamu 1928 vybojoval stříbro, přestože měl mít zlato.

Již v září 1925 téhož roku poprvé startoval v zahraničí. V roce 1928 odjela na IX. olympijské hry v Amsterdamu trojice mladých nadějných boxerů – Tomáš Pötsch, František Nekolný a Jan Heřmánek. V olympijské soutěži se však museli potýkat s nepřízní rozhodčích.

První dva nepřešli přes první kolo, nejdále postoupil ve střední váze do 72,5 kg právě Heřmánek. V prvním kole hladce přešel přes Lucemburčana Georgese Pixiuse, ve druhém jasně vybodoval Američana Harryho Hendersona a ve třetím porazil favorita soutěže Freda Mallina z Británie.

Pachuť po finále

Na Heřmánkův finálový zápas vzpomínala pozdější legenda profesionálního ringu Nekolný: „Ve finále se střetl s Italem Toscanim. Zpracovával ho od první do poslední vteřiny, takže se Ital sotva držel na nohou. Nikdo z nás nepochyboval o jeho vítězství, obecenstvo, které si již dávno získal, bouřlivě aklamovalo každý jeho klasický úder. Proto působilo jako blesk z čistého nebe, když hlasatel oznámil: Olympijským vítězem ve střední váze je Toscani – Itálie!“.

Heřmánek se musel spokojit se stříbrnou medailí, i když ho tisk označil za morálního vítěze. V amatérském ringu se Jan Heřmánek v letech 1926–29 stal čtyřikrát mistrem Československa, dvakrát mistrem Čech a jednou mistrem Moravy. Počátkem roku 1930 přestoupil do profesionálního ringu, ale už po dvou letech ukončil závodní činnost a věnoval se trenérské práci. Trénoval mnohé generace smíchovských boxerů.

Další příběhy úspěšných československých olympioniků najdete v publikaci Encyklopedie olympioniků.